Obsah

Tragický osud rodiny Neumannů

      Pro správné pochopení tragického období holocaustu je nutné malé ohlédnutí do historie dva tisíce let dlouhého soužití křesťanské společnosti s židovskou menšinou v Evropě.

Pamětníí deska

Tragický osud rodiny Neumannů

             Pro správné pochopení tragického období holocaustu je nutné malé ohlédnutí do historie dva tisíce let dlouhého soužití křesťanské společnosti s židovskou menšinou v Evropě. Křesťanství, které se stalo dominantním náboženstvím všech státních útvarů  Evropy,  vystavovalo Judaismus vždy značnému útlaku a represím. Velmi často docházelo k násilnému vyhánění, k pogromům a migraci  židovského obyvatelstva. Byla všeobecná tendence uzavírat židovskou komunitu v ghettech, zakazovat Židům výkon určitých povolání, či nejrůznějšími restrikcemi uměle regulovat jejich populaci. K určitému uvolnění tohoto napětí došlo až v 19. století. Například v Habsburské monarchii došlo k formálnímu zrovnoprávnění židů až ústavou z roku 1867. Vznik demokratického Československa,  v roce 1918 přinesl novou naději, že všem národům a všem vyznáním budou v nové republice zaručená stejná práva. Bohužel tento klid netrval dlouho. V roce 1933 se v sousedním Německu chopili moci nacisté a vzápětí začali uskutečňovat zrůdný antisemitský program, který byl formálně legalizovaný takzvanými Norimberskými zákony. Se vznikem Protektorátu na území okleštěného Československa začalo uplatňování těchto zákonů doléhat i na naše spoluobčany židovského vyznání. Tou dobou již v hlavách nacistických pohlavárů dozrával plán na takzvané konečné řešení židovské otázky, na chladnokrevné povraždění miliónů obyvatel Evropy. V listopadu 1941 vzniklo Terezínské ghetto. Jak se později ukázalo, bylo pro většinu  internovaných pouhou přestupní stanicí do vyhlazovacích táborů.

         Židovská rodina Neumannů žila ve Hvožďanech po desítky let. Zikmund Neumann se nesmazatelně zapsal do historie obce jako zakládající člen sboru dobrovolných hasičů. Jeho snaha pomáhat bližním mu byla osudná v roce 1888 při zásahu u požáru v Pozdyni, kdy byl zasažen bleskem a zemřel. Jeho syn Arnold zrekonstruoval dům č.p. 80 a provozoval tam spolu s manželkou Kamilou (*1882) obchodní živnost. Byl členem obecního zastupitelstva a aktivně pracoval ve sboru dobrovolných hasičů. Zemřel asi v roce 1933. Nejstarší dcera Arnolda a Kamily Neumannových,  Marie (*1908) se provdala za Otu Freunda z Prahy a v roce 1933 se jim narodil syn Tomáš. Mladší dcera Nelly (*1909) se provdala za Karla Gronnera. Společně žili v Semilech a v roce 1933 se jim narodil syn Petr. Mladší syn Josef Neumann (*1913) byl svobodný a společně s maminkou Kamilou vedl  obchod v rodných Hvožďanech. Starší ze synů, Karel Neumann (*1911),  pracoval v Praze jako obchodní zástupce papírenské firmy F. J. Škorpil. Za okupace se  30. 3.1941 oženil s Milenou Gottliebovou (*1920 - 1982). Tíživá situace Židů v protektorátu se nevyhnula ani Neumannovým. Karel Neumann musel skončit s obchodní činností a začal pracovat jako dělník, to samé se později týkalo i ostatních členů rodiny. Dětem byla zakázána školní docházka. Po zřízení terezínského ghetta se nad všemi začala vznášet hrozba obávaných transportů.

    Jako první z rodiny byl do terezínského ghetta deportován Karel Neumann. Ten odjel 4. 12. 1941 z Prahy jedním z prvních transportů. Tento transport byl označen písmenem „J“, Karel měl pořadové číslo 394. Společně s ním odjela i tisícovka převážně mladých mužů. Za pouhých čtrnáct dní, 18. 12. 1941, odjela jako číslo 809 transportem „M“ do Terezína i jeho manželka Milena. Pravděpodobně proto, že byl poručíkem v záloze prvorepublikové armády a měl výbornou fyzickou kondici, byl Karel Neumann v rámci samosprávy Terezína zařazen jako příslušník tzv. ordnungswache – pořádkové služby. Jakkoliv se to zdá v těžkých podmínkách ghetta neuvěřitelné, narodila se manželům Neumannovým 30.11.1942 dcerka Daniela. Toho dne se stala vězněm číslo M1009. Přesně v té době, 26. 11. 1942 byl z Klatov do Terezína vypraven transport „Cd“.  Mezi 651 deportovanými tohoto transportu byl i Josef Neumann s maminkou Kamilou a celá rodina Freundových.  Jejich cesta vedla z Hvožďan na bryčce do Březnice a odtud vlakem do Klatov. Ještě jednou, naposledy, a to na pouhé čtyři dny se celá rodina ocitla na jednom místě. Bylo to v polovině ledna 1943, kdy do ghetta dorazila z domovských Semil transportem „Cm“ i mladší dcera Neumannových Nelly Gronnerová s manželem Karlem a desetiletým synem Petrem. Již dvacátého tohoto měsíce odjíždí celá rodina Gronnerových na východ do polské Osvětimi. Z  těchto lednových transportů byla většina vězňů hned po příjezdu zavražděna v plynových komorách. Selekcí s následným umístěním do tábora prošel jen zlomek mužů a žen. Konce války se z transportu „Cq“ čítajícího 1999 deportovaných dočkal jediný vězeň. Z Gronnerových nikdo nepřežil. Na začátku září 1943 přijíždí do Osvětimi tranport „Dm“ z Terezína a v něm Josef Neumann s tehdy již 61 letou maminkou Kamilou Neumannovou. Zpočátku na osvětimské poměry nezvykle mírné přijetí bez selekcí a zařazení do takzvaného „Rodinného tábora“ mělo však svou krutou dohru 8. března 1944. V ten den došlo k největší hromadné vraždě českých občanů v dějinách. Nařízením komandatury SS bylo rozhodnuto o likvidaci zářijových transportů v plynových komorách. Konce války se z transportu „Dm“ čítajícího 2447 deportovaných dočkalo deset vězňů. Kamila ani Josef Neumannovi nepřežili. Tragédie rodiny Neumannů však pokračovala. V době likvidace zářijových transportů byl v rodinném táboře vězněn již i zbytek rodiny – Karel a Milena Neumannovi s dcerou Danielou a rodina Freundových, kteří přijeli do Osvětimi transportem „Ds“ v prosinci 1943. Malá Daniela zemřela pravděpodobně 18. 2. 1944. Osud tohoto transportu se naplnil v červenci 1944, kdy byla  část vězňů po selekci zavražděna v plynových komorách a zbytek byl odeslán do různých pracovních táborů. Konce války se z transportu „Ds“ čítajícího 2502 deportovaných dočkalo 502 vězňů.  Karel Neumann zahynul těsně před koncem války, pravděpodobně až v dubnu roku 1945, při jednom z pochodů smrti. Z celé široké rodiny Neumannů toto barbarské vraždění přežila pouze Milena Neumannová, kterou konec války zastihl v německém koncentračním táboře Bergen – Belsen. Milena se po osvobození vrátila do Hvožďan. Krátký čas zde v domě po Neumannových žila, později se  natrvalo přestěhovala do Prahy a dům prodala obci. V rodném domě Neumannových byl za okupace poštovní úřad a četnická stanice, po válce se stal sídlem MNV,  a jako sídlo obecního úřadu slouží dodnes.

           Bohužel ani poválečná doba nepřála tomu, aby se o této největší genocidě v historii lidstva hovořilo otevřeně a byla připomínána jako memento pro budoucí generace. Na závěr se ještě nelze nezmínit o smutném faktu, že i když byl holocaust  spácháný  na českých Židech  plně řízen německou okupační mocí, bylo i nemálo Čechů, kteří s ním skrytě či veřejně souhlasili. Mnohým obchodníkům tak odešla nevítaná konkurence, mnohým dlužníkům odešli vytrvalí věřitelé. Dokladem toho jsou i slova Josefa Neumanna, která v den odjezdu do transportu adresoval těm, kteří se jeho rodině přišli vysmívat:

„My se ještě vezeme, ale vy už půjdete pěšky“.

To, jak málo stačilo k naplnění těchto slov a jaký osud chystal nacistický režim českému národu,  dnes již dobře víme.   

 

Zpracoval Milan Balek